Cherchez la Femme aneb když minulost ožívá
Stojím u okna ve sborovně a dívám se ven. Prší, jako už kolikátý den. Jenže dnes je to jiné. Nad krajinou zuří bouře a blesk vzápětí následuje dunění hromu. Strašidelné, ale pro mě zároveň velmi uklidňující. Mám rád bouřku, vždycky jsem měl. Má v sobě děsivou energii. Sílu živlů. Prudkost.
„Bojím se bouřky,“ zašeptala.
„Neboj, se mnou se nemusíš bát. Vždycky tě ochráním, “odpověděl jsem.
„Děkuji, Seve, mám tě ráda.“
„Já tebe taky…“
V ten okamžik nedaleko nás uhodil do jednoho z velkých buků blesk a rozštípl ho vedví. Strašně se lekla, stejně tak i já, a chytla se mě za ruku. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se jí drží skoro křečovitě. Měla strach.
Šel jsem s ní temnou nocí po známé cestě ke škole a každý stín se nám zdál delší a hrozivější.
„Pane kolego?“
Čísi hlas mě vytrhl ze snění. Otočil jsem se a sjel toho člověka pohledem. Nemám ho rád a on to moc dobře ví. Minerva si myslí, že je to kvůli tomu místu, co mi sebral, ale pravda je někde jinde. No možná, že… ne, já prostě nesnáším podobné typy jako je on. Slizké a úlisné. Koktající.
„Profesore Quirrele,“ řekl jsem tiše a, jak jsem v duchu doufal, dost nebezpečně na to, aby mi dal pokoj. Okamžitě se stáhl a já vyšel ze sborovny. Chtěl jsem mít chvilku klidu, než půjdu na první hodinu s novými prváky.
Procházel jsem pomalu chodbami směrem k učebně, když jsem zaslechl ono téměř klasické zvolání:
„To ty jsi do mě vrazil! Ne já do tebe!“
„Ty mudlovská šmejdko! Co si to dovoluješ!“
Přidal jsem do kroku, abych zabránil případné rvačce, ale ta se naštěstí nekonala. Ještě než jsem tam došel, žáci se uklidili do třídy. S lehkým údivem jsem zjistil, že je to moje třída a hodina mi začíná za necelou minutu. Další hodina, další studenti, kteří se mě budou bát a proklínat mě. Někdy jsem se ptal proč? Proč tohle všechno dělám. Proč?
Jenže v hlavě mi pořád znělo. Ty mudlovská šmejdko!
Běžel jsem na hodinu, protože jestli přijdu pozdě, Slughorn mě zase sjede jako prváka. Už jsem byl skoro u učebny, když jsem zaslechl křik.
„Ty mudlovská šmejdko! Teď máš, co jsi chtěla!“
Když jsem tam došel, všichni byli pryč. Všichni až na Lily Evansovou, v mých očích nejhezčí dívku z Nebelvíru. Ta teď klečela na zemi a se slzami v očích sbírala zbytky eseje. Ani nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem klečel vedle ní a pomáhal jí.
„Děkuji,“ řekla tiše. Pak teprve zvedla hlavu a podívala se na mě. „Severe,“ dodala, jakoby překvapená tím, že jí pomohl někdo ze Zmijozelu.
„To byl Lucius, že?“
Jen kývla hlavou.
„Debil,“ utrousil jsem.
„Už to nestihnu spravit. Za to mě Slughorn nandá pořádnej trest a…“ Tiše se rozvzlykala.
„Počkej, to půjde opravit.“
„Na reparo už není čas a to by to muselo být alespoň trochu poskládané, ale takhle.“ Podívala se na mě těma svýma zelenýma očima a já se najednou slyšel jak říkám:
„Vem si moji, mě Slughorn tak nesjede.“ A podávám jí svou práci, na které jsem dělal několik hodin.
„Já,…to přeci..“
„Jen ber a hlavně už pojď, Slughorn jde.“
Rychle jsme oba vešli do třídy. Zašklebil jsem se na Luciuse a sedl si vedle Averyho, který už zase koukal po Narcise. Zvedl jsem oči v sloup. Nikdy jsem nedokázal pochopit, co na ní vidí. To Lily…
„Seve, zavři pusu, slintáš!“ ozval se vedle mě pobavený hlas Avreryho. Zamrkal jsem a vrátil se do současnosti. Lily se zatím posadila nedaleko Remuse, který vypadal dnes děsně ztrhaně. Sirius se něčemu smál a spolu s Potterem se nad čímsi skláněli. Prostě klasický začátek další společné hodiny lektvarů. S jedním drobným rozdílem, že já dnes neměl esej. A když profesor Slughorn vešel do třídy, přestal jsem doufat, že zrovna dnes by mi to mohlo projít. Tvářil se, jako by ho uštkla zmije.
Vešel jsem do třídy a nějak nemohl odolat tomu, abych trochu nezavířil hábitem. Potter byl tady, samozřejmě. Chvíli jsem se na něj zadíval a zahlédl v jeho očích ji. Rychle jsem od něj odvrátil pohled a pokračoval ve čtení seznamu žáků.
Pak jsem přešel na obecné seznámení s předmětem. Mluvil jsem teď podobně jako kdysi Slughorn, když jsem jim popisoval všechno, čeho je možné pomocí lektvarů dosáhnout. Nakonec jsem neodolal a použil přesnou repliku Slughornova oblíbeného rčení.
„…..pokud nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit.“
Potom jsem přezkoušel Pottera ze základních znalostí a vůbec jsem nebyl překvapený, když nic nevěděl. V tomhle musel být po otci. James Potter. To jméno mě dokázalo rozčílit i po těch všech letech. Stejně jako dnes, kdy mou trpělivost začala zkoušet ještě ta malá zrzka Grangerová.
Abych je trochu zkrotil a zároveň něco naučil hned na první hodině, zadal jsem jim namíchat naprosto triviální lektvar na léčení vředů. Pak jsem se jen procházel mezi nimi a zdánlivě je hlídal.
Myšlenkami jsem byl ale úplně někde jinde. Často jsem se zastavoval tak, abych si mohl Harryho nenápadně prohlédnout. Měl v sobě hodně z toho zatr… Jamese, ale zároveň i dost z Lily.
Lily.
„Pane profesore,“ ozval se vedle mě hlas Draca Malfoye a vyrušil mě ze zamyšlení. Zamrkal jsem a tiše a zároveň poněkud podrážděně jsem se zeptal:
„Ano, Malfoyi?“
„Myslel jste takhle?“ zeptal se mě a s typicky aristokratickou pýchou v očích mi ukazoval svůj kotlík.
„Perfektní, Malfoyi,“ zhodnotil jsem jeho práci, které skutečně nebylo co vytknout. Bohužel. Ten pohled jakým si v místnosti všechny (a i mě) měřil, mě iritoval. Jenže lektvar namíchal vskutku na výbornou. Donutil jsem se pousmát a dodat: „Pojďte se všichni, prosím, podívat k panu Malfoyovi, jeho lektvar…“
Přerušil mě oblak nazelenalého dýmu a příšerný hlasitý sykot. Tomu vrtáku Longbottomovi se podařilo roztavit spolužákův kotlík, lektvar se rozlil po zemi a začal ostatním leptat podrážky bot.
Během několika vteřin stála celá třída na sedačkách, čímž by si možná vysloužila pochvalu profesorky Hoochové za rychlé reakce a skok do výšky, ale rozhodně ne mou. Longbottom, kterého lektvar celého polil, jen stál uprostřed toho všeho a sténal bolestí. Na rukou i nohou mu naskakovaly velké rudé puchýře.
Protočil jsem oči v sloup, zavrčel „Vrtáku jeden,“ a mávnutím hůlky louži odstranil.
„Určitě jste tam přidali dikobrazí ostny dřív, než jste kotlík odstranili z ohně!“
Longbottom místo odpovědi jen skučel a puchýře mu naskakovaly i na nose.
„Odveďte ho na ošetřovnu,“ štěkl jsem na jeho spolužáka-pomocníka. Bože, já to zase dostal ročník!
Tiché uchechtnutí od skupinky Potter-Weasley, bylo tak akorát tou poslední kapkou. Ten kluk mi vážně připomínal Jamese až moc!
„A vy, Pottere, proč jste mu neřekl, ať tam ty ostny nedává? Myslel jste si, že když to on zkazí, budete vypadat o to lépe, že ano? Dobrá, tím jste připravil Nebelvír o další bod.“
Potter se užuž nadechoval k odpovědi, ale pak se zarazil. Tak přece jen je alespoň trochu po Lily, ta vždycky věděla, co má dělat. Co je v danou chvíli správné a rozumné. Rozumné…
Myšlenky se mi už zase rozbíhaly, ale naštěstí pro mě, zrovna zazvonilo. Studenti pomalu vyklízeli třídu, až jsem tu zůstal sám. Potřeboval jsem chvíli klidu. Vůbec jsem se netěšil na kombinaci Mrzimor-Havraspár, která mě čekala za několik minut. Sedl jsem si za katedru a složil hlavu do dlaní. Najednou jsem se cítil děsivě sám. Ten mladý Potter mi připomněl tu, kterou jsem kdysi ztratil. Ztratil vlastním přičiněním.
„Musíš to pochopit, Lily, vážně s tebou nemůžu jet na prázdniny do Evropy. Můj otec si to nepřeje. Jsi moc hodná, že jsi mě pozvala, ale já…prostě to nejde. Moc se ti omlouvám.“
„Jasně, já to chápu. Alespoň, že kluci od nás pojedou.“
„Dobře, to je fakt fajn,“ řekl jsem tiše a pokusil se o úsměv. Nemohl jsem jí říct pravdu.
„Severusi, posloucháte mě vůbec?“ McGonagallová zvýšila hlas a já jsem trochu zmateně vzhlédl od talíře s večeří, ve kterém jsem se už nějakou dobu vrtal. Přísahám, že vždycky, když mi tohle udělá se znova cítím jako student přistižený s tahákem v rukávu.
„Hm?“ prohodil jsem nepříliš inteligentně.
„Není vám něco?“
„Ne, díky za optání. Jen mě trochu bolí hlava, to je vše,“ řekl jsem tiše v dobré víře, že tohle ji uspokojí a ona si mě přestane všímat. Navíc jsem ani nelhal. Přesto, před všemi kolegy a tolika studenty mi bylo nepříjemné, když na mě takhle upozorňovala. Zvlášť dnes.
„Možná jste chytil chřipku.“ Starala se dál Minerva. Někdy vážně uvažuju, co ji vede k náhlým záchvatům mateřské péče o mou osobu.
„V tom, popřípadě bych t-tu měl d-dobr-rý přípravek proti chřipce z Dálného Vý-východu,“ ozval se vedle mě Quirrel.
Pohled, který jsem mu zpoza přivřených víček věnoval, mu měl naznačit, že s tím má přestat.
Nepřestal.
„Ví-tte kolego, to by bylo skutku velmi….“
„Drahý kolego,“ slyšel jsem sám sebe, jak říkám nepřirozeně tiše tomu koktavému otrapovi a začínám se usmívat. „Mám dojem, že do toho, jak mi je, vám nic není. Stejně mám určité podezření, že hlava mě bolí hlavně z toho zápachu linoucího se od vás.“
Quirrel zbledl. Taky dobře. Minerva McGonagallová mě sjela pohledem, který mi jasně řekl, co si o mně myslí. Tak ať. Zvedl jsem se od stolu, kývnutím hlavy se rozloučil a zmizel za dveřmi v rohu sálu. Zvláštní bylo, že jakmile jsem opustil místnost a Quirrelovu společnost, přestala mě skutečně bolet hlava.
Toulal jsem se chodbami školy dost bezcílně. Na to, kolik práce mě čekalo v mé pracovně. Jenže se mi tam nechtělo. Ne dnes. Vstoupil jsem na pohyblivé schodiště a to se v tu samou chvíli začalo otáčet. Zůstal jsem stát. Tady nemělo cenu se vztekat. Někam se určitě dostanu.
Takhle jsem se toulal několik hodin, až jsem se dostal ke školní knihovně. Madame Pinceová už chtěla odejít a já jsem věděl, jak moc nemá ráda, když se jí tu někdo promenáduje bez jejího přísného dozoru, a tak jsem se nemohl divit, že když mě uviděla stát mezi regály dost nesouhlasně se na mě zadívala.
„Zdržím se tu jen krátce, madam Pinceová.“
„Dobře, profesore Snape,“ řekla a nasupeně odkráčela. Další člen fanklubu, Snape na hranici.
Procházel jsem trochu bezcílně mezi regály a nechal myšlenky plynout tak, jak se jim zlíbí.
Občas jsem jen natáhl ruku, vyndal z regálu tu či onu knihu a trochu v ní zalistoval. Ale něco mě štvalo pořád dál. A tak jsem vyklouzl z knihovny a šel. Zastavil jsem se až u dveří, vedle kterých stála velká starodávná váza s vypodobněným baziliškem, který občas komíhal jazykem. Vskutku originální, pomyslel jsem si. Najednou jsem zevnitř uslyšel šramot. Zatracení studenti, už bude k půlnoci a oni…
Naštvaně jsem otevřel dveře, ale místo hloučku studentů, jsem našel jen prázdnou třídu, kterou již dlouho nikdo nevyužíval. Typické, napadlo mě, pak se tady může slézat kde kdo. Jenže ve třídě skutečně nikdo nebyl, až na párek myší, které chrastily v převrženém koši.
Ještě něco tu nesedělo. Přímo přede mnou bylo nádherné zrcadlo, vysoké až do stropu, ve zdobném, možná až přezdobeném, zlatém rámu. Stálo na dvou nohách s velkými drápy. A nahoře byl do oblouku vyrytý nápis: Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.
Mrazivý pocit mi projel páteří, když jsem se k němu přiblížil. Tušil jsem, co je to za věc, jenže jsem si nemohl pomoct. Zvedl jsem oči a pohlédl do Zrcadla z Erisedu.
Stála vedle mě a držela mě kolem pasu, hlavu položenou na mém rameni. Vedle nás stály dvě děti. Černovlasá dívka a zrzavý chlapec. Držely se nás a tvářily se šťastně. Za námi stáli mí rodiče a usmívali se. To jsem ve spojitosti se svou osobou zažil jen zřídka. Přistoupil jsem blíž k zrcadlu a zvedl levou ruku, abych se ho dotkl. Rukáv trochu sjel a poodhalil kousek ze znamení Zla. Znamení Smrtijeda. Muž v zrcadle na mě spiklenecky mrkl a vyhrnul si rukáv na levé paži.
Nebylo tam nic. Přesně jak bych si to přál i já ve svých nejtajnějších snech.
Žena v zrcadle se víc přitiskla k muži a políbila ho na tvář.
Lily, smět tak znova cítit tvé rty na své tváři.
Strávil jsem před zrcadlem celou noc, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval. Bylo velké štěstí, že další den byla sobota, a tak jsem měl vlastně, kromě výletu s druhákama do Prasinek, klid.
Stejně jsem ale ranní hygienu a i snídani s kolegy zvládl ve spěchu. Nechtěl jsem, aby si kdokoliv čehokoliv všiml. Quirrela jsem prostě ignoroval a McGonagallové jsem věnoval omluvný úsměv. Za ten včerejšek. Brumbál si mě sice taky změřil podezřívavým pohledem, ale na nic se neptal. I kdyby chtěl použít nitrozpyt mám dobrou nitrobranu. Tedy snad.
Naštěstí dál byl klid. I ten den v Prasinkách se v celku povedl. Dokonce nikdo z těch děcek nic nerozbil a já nemusel nikomu strhávat body. Taky jsem si náhodou vyslechl, že …dnes je Snape, nějak podezřele milej…
Já? No, nevím. Neměl jsem však nic, na co bych si mohl stěžovat. Ale jak se odpoledne nachýlilo k večeru, začal jsem být nervózní. Chtěl jsem zpátky. Do Bradavic. K nim.
Od večeře jsem se zvedl spolu s ostatními a šel do svého kabinetu. Chtěl jsem ještě něco dodělat a taky počkat, až všichni usnou. Netoužil jsem po tom, aby mě někdo, kdokoliv, zahlédl kam jdu.
Práce mi vůbec nešla od ruky. Nedokázal jsem se pořádně soustředit. V deset jsem to zabalil a vyšel vstříc své rodině. Cestou jsem uvažoval, jaká jména bychom těm dětem dali. Elena pro dívku, Petr pro chlapce? Co by si přála Lily?
Dobře jsem si uvědomoval, že bych sem neměl chodit. Mohl jsem si vypěstovat závislost a pak…Ne! Dnes ještě ne. Vždyť je chci jen na chvilku vidět. Jen na chvilku. Prosím.
Zase jsem tam byl skoro celou noc. Do postele jsem se dostal těsně před svítáním. Ještě že je neděle.
Naštěstí nad mou nepřítomností u snídaně se nikdo nepozastavil. Všichni věděli, že často pracuji dlouho do noci a pak přes den vyspávám. Proto jsem prý tak bledý. Prostě sůva Snape.
Přes den jsem se zavřel do laboratoře a makal jako šroub, jak říkají mudlové. Dokonce jsem se přistihl, že si prozpěvuji jakousi starou baladu, když jsem odměřoval rulík a dikobrazí ostny.
Ani jsem nepřemýšlel, jestli je to správné, či ne a vyrazil za nimi. Tohle bylo to, po čem jsem toužil.
Naposledy jsem se pozorně rozhlédl kolem a vstoupil do třídy. Viděl jsem je už ode dveří.
Stáli tam a mávali mi. Děti se smály. Lily mě políbila na uvítanou…
Sedl jsem si na zem před zrcadlo. Byl to úžasný okamžik a nic ho nemohlo narušit.
Jedině snad…
„Takže už jsi tu zase, Severusi?“
Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo vrazil kudlu do břicha. Ani ohlížet jsem se nemusel, abych poznal Abuse Brumbála. Vyšel ze stínu ve vzdálenějším koutě třídy a pokračoval směrem ke mně.
„Pane řediteli,“ oslovil jsem ho formálně a vstal. Neměl jsem náladu na dlouhé přednášky o škodlivosti různých návyků. Znal jsem je dobře.
Brumbál ale nic neříkal. Jen tak tam stál a hleděl mi do očí. Byl jsem schopen čelit jeho výčitkám, logickým argumentům i výhružkám, ale ne jeho přímému pohledu. Byl jsem to já, kdo první sklopil zrak.
Položil mi ruku na rameno a stále nic neříkal.
„Vidíš ji tam, že ano, Severusi?“ začal tichým hlasem. Jen sem němě přikývl a on pokračoval.
„Jste rodina, nemám pravdu? Máte krásné děti. Krásné a chytré.“
Znovu následovalo mé bezhlesé přitakání.
„A ty jsi se nikdy nestal Smrtijedem.“
„Ano, pane,“ slyšel jsem se tiše říkat. A pak jsem ke svému vlastnímu zděšení pokračoval: „Vždycky jsem si myslel, že kdyby zůstala se mnou, kdybych se nestal Smrtijedem .... nějak, nějak bych ji dokázal ochránit. Ji a naše děti. Nějak určitě….. ale....já,“ hlas mi vypověděl poslušnost.
„Myslíš, že nevím, proč jsi za mnou tenkrát přišel. Proč jsi zradil Voldemorta. Chtěl jsi Lily chránit.“
„Jenže jsem to nedokázal!“ Tu větu jsem skoro zařval. Celá ta léta jsem si nemohl odpustit svou prohru. Zničeně jsem si sedl na lavici a složil hlavu do dlaní. Po tvářích mi začaly téct slzy. Znova, po těch všech letech. Celou tu dobu, co jsem tam tak seděl, byl vedle mě, paží mě držel kolem ramen a jen klidně čekal, až se uklidním.
„Lily už život nevrátíš, ale je tu ten její chlapec. Harry.“
„Harry Potter,“ řekl jsem bezvýrazně.
„Ano, je Potter, ale zároveň je Evans, po Lily. Je tím jediným, co nám po ní a Jamesovi zbylo. Severusi, ten chlapec nikoho nemá a já o něj začínám mít strach.“
„Chcete, abych na něj dal pozor?“
„To bych byl moc rád, ale nechci tě k tomu nutit. Dobře vím, že jsi Jamese příliš nemiloval.“
Na ta slova jsem se ušklíbl. Vskutku výstižné! Byly doby, kdy jsem chtěl Jamese zabít. Ale pak jsem si uvědomil, jak moc bych jí tím ublížil. A to jsem nechtěl. To nikdy.
„Ale zároveň vím, jak moc jsi miloval Lily,“ dodal Brumbál a trochu ze strany se na mě usmál. Pousmál jsem se v odpověď.
„To zrcadlo dám přemístit. Ne, nedívej se na mě tak, Severusi, sám dobře víš, jak je nebezpečné.“
Jen jsem přikývl, tady nebylo co říct.
„A teď už pojď, zítra tě čeká perný den. Quirrelovi se udělalo po večeři zle, takže za něj zítra musíš vzít Obranu u prváků.“
„Skvělé,“ zamumlal jsem, zvedl se a společně s Brumbálem vyšel ze třídy. Na zítřek jsem nechtěl myslet. Čekala mě tam spousta práce a jedno velké rozhodnutí.
Když za námi ale Brumbál zavíral dveře, vrhl jsem poslední pohled na zrcadlo a spatřil v něm Lily, jak mi mává. Mává a usmívá se. Zvedl jsem ruku na pozdrav a v téže chvíli se rozhodl. Myslím, že to na mě Brumbál viděl, protože se usmál a v očích mu zajiskřilo.
Když jsem pak už ležel v posteli a usínal, poslední má vědomá myšlenka patřila jí.
Neboj se, Lily, je tady se mnou. Dám na něj pozor.
Děkuji Seve,……
Komentáře
Přehled komentářů
Compression est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre manque de sensibilite bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/tadalafil-20mg-pas-cher/
krasne
(Leia, 2. 9. 2007 8:14)nemam slov... napsala si to opravdu nadherne.. udelala si ze Severuse opravdovou lidskou bytost, ktera take potrebuje citit lasku a to se mi velmi libi. Snad takovychto povidek napises vice.
Když
(Kat, 2. 9. 2007 2:13)
jsem to poprvé četla moc se mi do toho nechtělo, jelikož fanfiction se mi na Harryho nezamlouvala, ale hned po prvních slovech mně to moc zaujalo. Libí se mi jak Snape je tady lidský, a že i on má slabost, že není takový morous. myslím, že jeho minulost je taková jak má být a Eridejské zrcadlo plní tady dobrou úlohu. Nevím jestli jsi splnila co bylo zadáno, ale podle mně ano. Nevím jestli se tomu - té dotyčné libilo nelibilo, ale mně ano.Je to úplně jiné než co obyvkle čtu a přimělo mně to napsat povídku z Harryho. Je jiná než tvoje, ale díky za impuls nezahodit napsat povídku jen proto, že to píšou všichni. Díky.
Jsem mizerný kritik *smích*.
For instance of Blood Pressure
(AHemasheakar, 5. 10. 2018 9:15)